Triunfo - 3.kapitola - Malfoy Manor
~*~
"Láska je pramen, který překážkami vyrůstá."
Vrchlický Jaroslav
~*~
Mezitím se Draco Malfoy připravoval na odjezd do Malfoy Manor na žádost otce. Už stačilo jen oznámit Brumbálovi, že odjíždí a bylo vše ok. Byl pátek, odpoledne a on měl doma strávit celý víkend. 'Jsem zvědavý, co mi otec chce.' Promítal v hlavě veškeré důvody pro tak náhlý odjezd.
Nikdo o tom samozřejmě neměl ani ponětí, jak jinak. Malfoy musí být nenápadný, ale přesto přesný. A to Draco přesně byl. Pokud tedy nebyl s Harrym… 'Harry… Zase Harry. Proč na tebe, můj anděle, nemohu zapomenout?' zoufal v duchu Draco. Mezi ním a Harrym to definitivně skončilo… Alespoň on si to myslel, tak proč ho nemohl vypustit z hlavy?
Jakmile dorazil na Malfoy Manor, začal mít velice nepříjemný pocit. Otevřel dveře do rozlehlého panství a vyčkal na domácího skřítka.
"Pan a paní Vás očekávají, mladý pane." Řekl skřítek, jenž se právě objevil, a vzal Dracovi tašku. Uklonil se a s hlasitým prásk zmizel. 'To bude dlouhý večer…' řekl si Draco a rozešel se směrem k jídelně. Byl čas večeře.
"Dobrý večer matko. Otče" pokývnul hlavou a posadil se.
"Dobrý večer, drahoušku. Co si dáš?" pustila se do zdvořilé konverzace Narcissa Malfoyová.
"Nečekali jsme tě tak brzy." Přerušil Lucius Malfoy svoji ženu. Draco jen zamrkal. 'Posílal jsi mi přece sovu!' pomyslel si mrzutě.
"Nebuď drzý!" vyštěkl Malfoy senior. Zřejmě nepřestal používat nitrozpyt ani na svého syna.
"Omlouvám se, otče. Jsem rozmrzelý ze školy." Zalhal Draco. Zřejmě to bylo důvěryhodné, jelikož si ho jeho otec nadále nevšímal. Poklidně povečeřeli a přesunuly se do obývacího salónku.
"Tak k věci, Draco. Už nejsi malý kluk. Ba naopak. Jsi už mladý muž, který nese na svých bedrech povinnosti." V Dracových očích se zrodila hrůza. Nechtěl vstoupit do řad Pána Zla. A nejen kvůli Harrymu. I když by zřejmě neunesl stát na opačné straně než bytost, kterou miluje. Věděl, že to přijde, ale… Tohle je prostě nečekané, velmi nečekané.
"Tak?" vytrhl ho Lucius z jeho myšlenek.
"Tak co?" optal se zdvořile Draco. Na Luciusi už bylo vidět, že ztrácí svoji trpělivost.
"Kdy nastoupíš? Pán chce vědět, kdy tě může využít?" Pozdvihl své obočí Lucius. Draco se zakuckal. 'Využít,' odfrkl si, 'To se k němu hodí…'
"Potřebuji si to rozmyslet."
"Dobře tedy. Dávám ti týden. Mezitím se o tom nebudeme bavit, užijeme si víkend. Nyní můžeš jít."
"Děkuji, otče. Dobrou noc."
"Dobrou noc, miláčku" zapištěla Narcissa v odpověď. Jakmile Draco odešel, spustil se pochybný rozhovor.
"Myslíš, že je to nutné? Není na to ještě připravený…" Začala Narcissa Malfoyová ke svému muži.
"Připravený? Nikdo není připravený na to, co ho u Pána čeká!" opáčil jí.
"Ale je tak mladý…" zkoušela dál Narcissa.
"Taky jsem býval!" sykl na ní Lucius Malfoy a odcházeje zanechal svou ženu rozpačitě sedět na pohovce.
*
Dracovi se zhroutil celý svět. Chlapec, co přežil, ho opustil, zato ho pronásleduje Pán Zla. Co víc si přát, že? 'Musíš být silný, Draco! Buď silný. Jsi Malfoy!' utěšoval se. Utěšovala ho jeho Hrdost a Pýcha. Zpívala mu ukolébavku, které většina podlehne. Podlehne i Draco?! Bojí se… Nechce… Nakonec upadá do říše snů.
Draco sedí na louce poseté lučním kvítím. Krásným, všemožných vůní a barev, až se zatajuje dech. Poslouchá líbezný zvonivý smích. Zní jako ta nejdokonalejší symfonie. Cítí blízkou vůni a lehký dotyk… Harry. Zvedne hlavu a podívá se do hlubokých zelených očí, které na něho hledí s veškerou láskou a něhou… Vzápětí z nich tečou pramínky krve a on mu před očima umírá. Zvonivý smích přechází ve vysoký a chladný jako led. Dracovi umírá duše. Umírá srdce a duše, kterou již dávno dal Harrymu. Zoufale se ho snaží zachránit, ale pozdě. Pán Zla si ho nemilosrdně bere k sobě.
"Ne!" vykřikl Draco a prudce se zvedl. Po čele mu stékají pramínky studeného potu. Noční můra… Příšerná noční můra. Roztřesený se zvedá a jde do koupelny. Napouští si vanu, nebo spíš bazén, horkou vodou. Za chvíli na zem elegantně dopadly svršky a v minibazénu se zhoupla voda. 'To jsem potřeboval' hověl si Draco. Pomalu se uklidňoval, i když představa, že je stoupencem Pána Zla, není zrovna přívětivá. Hnusem se otřásl, jen na to pomyslel.
*
Víkend probíhal v Bradavicích poklidně. Kvůli třetím ročníkům se konala návštěva Prasinek, takže kromě prvních a druhých ročníků byli všichni pryč. Až na Harryho. Chtěl tu zůstat, protože Hermiona a Ron mají teď více méně svůj život, do kterého se jim nechce plést. Po snídani se s nimi Harry s úsměvem rozloučil a vrátil se do Velké síně. Vychutnával si ten pocit, tu sílu, vycházející ze síně. Byl tu naposled…
"Naposled…" unikla mu slova z úst. Přicházející nostalgické vzpomínky také nestihl zadržet. Vzpomněl si na Ronova prvního huláka v Bradavicích. Musel se usmát. Na ples ve čtvrtém ročníku. Polibek s Cho. Vzpomněl si na menší roztržky s Malfoyem… Povzdychl si. Z jeho vzpomínek ho vymanil Brumbál:
"Harry?!" Harry sebou cukl a otočil hlavu. Uviděl uklidňující modré studánky. Brumbál.
"Promiňte, zamyslel jsem se. Co jste říkal?"
"Ptal jsem se, jestli jsi v pořádku a jestli máš chvíli času."
"Oh, ano jistě, jistě." Přitakal Harry a zvedl se. Společně s Brumbálem šli do jeho pracovny. 'Vůbec se nezměnila' pomyslel si Harry, když vešli. Na pokyn se posadil a vyčkával. Brumbál si nalil trochu vody, napil se a opřel o pohodlné křeslo.
"Opravdu jsi v pořádku? V poslední době se mi zdáš zamlklý…" znovu se zajímal Brumbál.
"Opravdu. Jen jsem se rozešel s… přítelkyní. Nic víc." Usmál se Harry. Brumbál si ho změřil pohledem.
"Nechceš mi něco říct, Harry?" 'Jo, chtěl bych… ale co dřív?' přemýšlel v duchu. Nakonec spustil:
"V poslední době jsem nějaký divný. Mívám různé příchody emocí. A mám… mám pocit, že ani nejsou moje."
"Abych pravdu řekl, Harry, byla tu za mnou slečna Grangerová s tím, že jsi náladový a mrzutý. I já jsem si všiml. A proto, dokážeš vycítit, co se druhý chystá udělat? Dokážeš číst jeho emoce? Myšlenky?"
"Nevím… Vlastně, ano. Nejhorší je to ve Velké síni. Je tam tolik lidí, že mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Ten je šťastný, ten zas smutný, tamten má vztek… Je to příšerné!" zapálil se do diskuse Harry, možná kvůli vzteku vůči Hermioně, aniž by si všiml Brumbálova údivu. Neustále gestikuloval rukama.
"Nejhorší je, že poznám, když mi někdo lže, tají ke mně nějaké city a tak. Je to divné, poněvadž se mé chování k té osobě pak mění." Pokračoval stále Harry nevšímaje si Brumbála.
"A někdy opravdu dokážu číst myšlenky, nebo lépe je spíš posílat. Minule mě naštval Ron a já jsem se na něho podíval a pomyslel si 'Počkej! Ty uvidíš!' Ron se na mě zděšeně podíval a omluvil se. Řekl, že se mu v hlavě ozval můj hlas. A… Pane profesore?" Harry si konečně všiml údivu ve starcových očích.
"To není možné… To není možné!" mumlal si pro sebe Brumbál a přehraboval se pergameny ve své knihovně. Harry byl znepokojen.
"Pane profesore?!" zeptal se znovu Harry, tentokrát hlasitěji.
"Ne, to ne… to ne."šeptal stále se přehrabující Brumbál. Harry začal panikařit, takhle rozrušeného ho ještě neviděl.
"C-co se stalo? Co se děje?! Pane?" zvedl se Harry, ale to už si Brumbál sedl s pergamentem v ruce a zavřel silně oči. Jeho tvář nesla rysy překvapení, nedůvěry ale i… spokojenosti?! Harry těkal očima z jeho tváře k pergamenu a zpátky, než konečně dostal odpověď.
"To nic. Promiň mi to, Harry, ale nemohl jsem… no… Víš něco o svém rodě?"
"Cože?" Zamrkal Harry. "No, maminka byla od mudlů a taťka pocházel z kouzelnické rodiny. Myslím do šesti generací…" váhal. 'Proč se mě na to ptá? Není na tom nic zajímavého.'
"Toho jsem se obával. Tohle pro tebe bude asi šok, o kterém nesmíš nikomu nic říct, dokavaď ti to nedovolím, rozumíš?!"
"Jistě" v Harrym hořela zvědavost.
"Tvoje matka byla velmi nadaná, ale máš pravdu, pocházela z mudlovské rodiny. A tvůj otec z kouzelnické rodiny, to máš taky pravdu, ale ne jen do šesti generací…" vypravoval Brumbál.
"Ale jak to? Vždyť…"
"Já to také nevěděl. Ale nech mě domluvit. Tvoje prapraprapraprapraprarodiče porodili syna a poté se stala strašlivá nehoda. Tvá pra… ehm…babička už nemohla mít děti, ovšem tvůj děd ano. Proto se rozhodli pro druhé dítě…"
"Ale jak…" přerušil ho opět Harry.
"Takhle se nic nedozvíš, Harry."
"Promiňte" špitl. A Brumbál pokračoval.
"Bylo to velmi složité pro tvou babičku. Nehodlala se smířit s tím, že budou mít jen jedno dítě. Spolu s tvým dědem se tedy rozhodli, že oplodní jinou ženu, která porodí jejich dítě. Našli vhodnou kandidátku, ale byla mudla. Jakmile porodila syna, přesně rok od jejich prvorozeného, už ji nikdy neviděli. Veřejnost to samozřejmě nevěděla." Harry byl ohromen.
"Takže předek mého otce, je čistokrevný?"
"Ó, ano. Pochopil jsi správně."
"A v čem je tedy problém?"
"Též správná otázka. Víš, jakého předka máte? Myslím teď tebe a tvého otce."
"Hm… někoho mocného?" troufl si Harry. Ne že by mu na tom záleželo. Brumbálovi se rozzářily oči.
"Ho hó. A jak!" Harry se zamyslel, jak by mu ta informace měla pomoci a jak souvisí s jeho schopností cítit emoce druhých?!
"A jak to souvisí s mými schopnostmi?" vyřkl myšlenku Harry.
"Hodně to s tím souvisí, Harry. Tvoji schopnost měl pouze jeden člověk - tvůj předek. Byl to mocný kouzelník a tato vlastnost se mohla přenést pouze geny. Netušil jsem donedávna, jaký máš rod. Nikdo netušil, z jakého odvětví pochází tvůj otec a nikdo neměl potřebu to zjišťovat. Do teď. Tvoje schopnost cítit je obdivuhodná a zasloužila si mé prozkoumání."
"To znamená, že jsem přímý…"
"… dědic. Ano, Harry. Můžeš mít více schopností, ale ty se také mohou projevit až později. Každopádně tady máš," Brumbál mu podal dlouhý pergamen, "svůj rodokmen." Harry po něm chňapl a zadíval se. Po pár vteřinách se mu v očích usadil údiv a pusa se mu otevřela dokořán. Rodina Blackova, Thomasova, Kingsleyova, Parkinsova, Averyova… To byl teprve v jedné čtvrtině. Pokračoval dál. Longbottom, zase Black, Kingley a Thomas, Macnair a Chang. Bože, Malfoy! Harry vzhlédl, v očích zděšení.
"P-pane profesore… Já mám v rodě Malfoye?"
"Čistokrevné rody jsou hodně propletené, ovšem ojediněle se ve tvé rodině nekřížili příbuzní." Odpověděl klidně Brumbál.
"Ale tolikrát se opakují."
"Ještě nejsi u konce" podotkl pobaveně Brumbál.
"Tolik… tolik smrtijedů." Šeptl Harry, který byl očividně zaskočen.
"Harry, v té době to nebyly špatné kouzelnické rodiny. Jen pokračuj" řekl Harrymu s jiskřičkami pobavení i nedočkavostí stařec. A tak Harry pokračoval dále. Tady se jméno změnilo… Místo Potter, Poiter. 'Že by chyba?' pomyslil se nadějně Harry.
"Tady je chyba… Místo Potter, byl Poiter."
"No, to nevím, jestli to tenkrát bylo záměrné nebo omylem, ale na pergamenu to máš správně!" upozornil Harryho Brumbál. Snape! V jeho rodě je Snape! Ó můj bože! 'Mám pokračovat dál?' odfrkl si trpce Harry a posunul se na poslední část.
Peace, Parker, Malfoy, Nebelvír…. A co… Vzápětí vytřeštil oči.
"Cože? Nebelvír?" zakuckal se Harry.
"Můj předek je Godric Nebelvír?" Brumbál se na něho usmál.
"Ano."
"Po něm mám ty schopnosti?"
"Ano."
"Jsem tedy jeho přímý dědic?"
"Ano."
"To je… to je…" nenacházel slova Harry.
"… neuvěřitelné, já vím." Ano, neuvěřitelné. Opravdu šok. Harry podal rodokmen zpátky a podíval se na hodiny. Čas VEČEŘE?! Páni! Zřejmě tento fakt postřehl i Brumbál.
"Promluvíme si později, nebo zítra, souhlasíš?! Teď se běž najíst a odpočinout si. Hlavně to nikomu neříkej. Není vhodný čas. Dobrou chuť." Vystrčil Brumbál Harryho z pracovny, aniž by Harry postřehl, že vstal. Pomalu sjížděl na schodech dolů, stále roztomile zmaten. 'Macnair… Avery… Black… Snape… Malfoy… Nebelvír…' neustále mu v hlavě běžela jména jako na Maratónu.
*
"Už ses rozhodl, Draco?" Pohlédl Lucius Malfoy na svého syna tvrdě.
"Ne otče. Mám snad ještě šest dnů, nebo se mýlím? A teď mi dovol se rozloučit s matkou. Čekají mě OVCE, musím se učit." Odporoučel se Draco a odešel, i když byl již dávno rozhodnutý. Lucius tam zůstal stát jako solný sloup a mračil se. 'Co se to s ním jenom děje?'
Draco se narychlo rozloučil s matkou a přemístil se k Bradavicím. Pršelo, nebo spíše "lilo jako z konve". Draco tedy rychle přeběhl trávník, ale i za tu chvilku stihl být dokonale mokrý. Vysloveně se přiřítil do Velké síně a rozhlížel se po brýlatém klukovi se třapatými vlasy. Harry Potter.
Harry se bavil u stolu s Hermionou a Ronem. Už vypadal lépe.
"Harry, bylo to tam úžasné. Měl jsi jít s námi." Hubovala ho Hermiona.
"No vážně. Byla sranda" přitakal Ron a lípnul Hermioně polibek. Ta se zvonivě zasmála. 'Sluší jim to, jak jsou šťastní…' zasnil se Harry při pohledu na jeho kamarády. Náhle ucítil něčí pohled. Otočil se a střetl se s šedýma až stříbrnýma očima, které naznačovali, aby přišel. Harry se tedy zvedl, nedbaje Ronovi otázky "Kam jdeš?" a namířil si to přímo k Malfoyovi. Ne, že by chtěl, ale něco, nějaká síla, intuice, prostě cokoliv ho táhlo k němu. 'Sladký… Ty mokré vlasy, ten výraz… Sladký' culil se Harry. Jakmile vyšel ze síně, Draco ho čapl za ruku a něžně ho políbil. V tom polibku, nečekaně dlouhém a pronikavém, se skrývala touha a vášeň; odpuštění i touha odpustit; něha i krutost a hlavně - láska. Draco do toho polibku dal své srdce, své emoce…Tak bezradný a "malý" si nikdy nepřišel. Hnedka se však odtrhl a věnoval Harrymu ten nejprosebnější pohled, říkající: "Odpusť." A Harry to vycítil. Vycítil Dracovu nervozitu a uvědomoval si tu svou, ale tu už byl Draco pryč. Prostě zmizel a Harry tam stál a stál, rukou se dotýkal místa posledního polibku a nevěděl, která bije. Párkrát zamrkal a zamyšleně se vrátil za svými přáteli do Velké síně.
"Co se stalo, Harry?" Ptala se Hermiona starostlivě.
"Draco…" vydechl Harry a podíval se na ni.
"Cože?" připojil se i Ron.
"Ty jsi byl s Dracem?" Opět Hermiona.
"Políbil mě…"
"Juchů…" zavýskal Ron. Ale Hermiona si byla jistá, že to nevěští nic dobrého.
"Políbil mě na rozloučenou" objasnil smutně Harry. Hermiona, která pobývala v milencově náručí, ztuhla stejně jako Ron. Oba sledovali, jak se Harrymu linou po tvářích slzy…
Yeats a Hitler???
(Ondra, 25. 12. 2008 13:43)