Triunfo - 2.kapitola - Mluviti stříbro, mlčeti zlato
~*~
"Láska je jedno z těch utrpení, jež není možno skrývat. Stačí jedno slovo, jeden nepatrný pohled, dokonce i mlčení k tomu, aby se projevila v plném rozsahu." Seneca Lucius Annaeus
~*~
"Už jste to slyšeli?" přibíhá k Ronovi a Hermioně, novému školnímu páru, prvačka z Mrzimoru.
"Hm, to nevíme…" zakroutí očima Hermiona, nechápající, jak může být někdo tak tupý.
"Potter se probral. Harry Potter je vzhůru!" vykřikla šťastně, že mohla někomu tak blízkému Chlapci, který přežil, říct novinu dne. Usmála se a odběhla dál, "Levandule, už jsi to slyšela…" doznívalo z chodby, ale to už tam ani Ron ani Hermiona nebyli. Běželi na ošetřovnu, jak nejrychleji mohli. Když se udýchaně zastavili u dveří, Ron vzal Hermionu za ruku a něžně ji políbil na čelo.
"Neboj se, Harry to pochopí." Naposledy se usmál, zatáhl za kliku a pomalu vstoupil. Harry seděl na posteli a školní sestra Poppy mu sundávala obvaz z hlavy. Jakmile uviděla jeho kamarády, usmála se a odešla.
"Ahoj Harry. Jak je?" zeptal se Ron a usadil se na roh postele. Hermiona zůstávala vzadu.
"Trochu se mně točí hlava a je mi špatně od žaludku. Ale to bude dobrý."
"Harry…" zašeptala Hermiona, ale ten si usmyslel, že ji nejdřív trošku potrápí, proto mluvil dál:
"A co ty? Jsi nějaký… rozzářenější…"
"Harry…" pokusila se znovu Hermiona, ale Harry nepřestával.
"… Nebo se mi to zdá?" pozdvihl obočí čekaje na odpověď.
"Ne nezdá, ale…" snažil se Ron uvolnit atmosféru.
"To je dobře. Včera, viděla to celá škola, co?" zamračil se. Na chudáka Hermionu se ještě ani nepodíval.
"… Harry" zkusila naposled Hermiona. Moc jí to mrzelo, a když viděla jeho lhostejnost k ní, opět měla slzy na krajíčku.
"Bylo to hodně zlý? Já jenom vím, že jsem šel za Malfoyem a ten zmetek mě srazil k zemi…" Zatnul ruce v pěst. Hermiona na okamžik zavřela oči, aby utlačila slzy a pomalu odcházela. 'Jsem jenom hloupá husa!' vzlykla v duchu.
"Herm," promluvil nejistě Harry, "Pojď sem. Nejsi ráda, že mě vidíš? Ani jsi mě neobjala. To se přeci nedělá…" zlobil se na oko. Hermiona se zarazila, překvapeně se otočila a rozeběhla se k jeho posteli. Zářila štěstím. 'Odpustil mi' problesklo jí hlavou. Pevně Harryho objala.
"Promiň," začala se omlouvat, "prosím!"
"To je v pořádku, Herm. Za nic přeci nemůžeš."
"Já jsem to nemyslela zle."
"Já vím."
"Byla jsem ráda, že někoho máš."
"Já vím."
"Chtěla jsem jen vědět kdo to je. Neměla jsem v úmyslu… to pokazit."
"Já vím."
"Víš já… Cože? Jak to víš? … Chci říct, že včera to tak nevypadalo." Zarazila se.
"Tak to nevím jak. Prostě to vím, cítím to tak. Něco uvnitř," ukázal si na srdce, "mě o tom ujišťuje." Mluvil vážně Harry. V poslední době měl pocit, že zná své přátele víc, než kdy jindy. Chvíli se s nimi pak bavil o famfrpálu, o škole a profesorech a tak různě. Harry se obratně vyhýbal tématu ohledně včerejšku, ale jeho přátelé si zřejmě nemysleli, že je dobré na to zapomenout.
"Harry, vím, že to pro tebe je asi těžké, ale chtěli… chtěli bychom se tě zeptat na Draca" začala opatrně Hermiona.
"Nevím, co řešit ohledně toho šme… ohledně Malfoye." Harryho tón byl najednou chladný.
"Harry, kámo, jak dlouho jste se scházeli…?" zeptat se rovnou Ron.
"Nevím, o čem to mluvíš, Rone." Zastíral Harry.
"Hele, Harry, nám můžeš věřit. Sám si řekl, že jsi věděl, že jsme šťastný, že někoho máš…" podotkla Hermiona. 'Sakra! Jak z toho ven?' zoufal Harry.
"… z toho se nevykroutíš, kamaráde…" zasmál se Ron, když si všiml Harryho bezradného výrazu.
"No, kde začít?" rezignoval Harry.
"Od začátku bude nejlepší…" usmála se Hermiona.
"Dobře tedy. Pamatujete si…" Harry jim vyprávěl celý příběh o tom, jak se sblížili, poprvé políbili a jak se scházeli. Zabralo jim to celé dopoledne a Ron s Hermionou pečlivě poslouchali. S každou větou se jimi rozléval spokojený pocit, když slyšeli, jak se Harry rozplývá.
"No a zbytek znáte." Vzdychl Harry. Když nad tím tak přemýšlel, vlastně udělal chybu. Už na začátku. 'Nechápu, proč jsem byl takový blázen a zapletl se s Dra… s Malfoyem!' uvažoval.
"No, a Harry, co jako hodláš dělat?"
"Nevím, Rone. Možná bych si s ním měl promluvit a…"
"Tak to každopádně!" přitakala Hermiona.
"…a vysvětlit mu, že to byla chyba." Vysoukal ze sebe Harry. Čekal netrpělivě na jejich reakce, které se ozvaly velmi brzy.
"COŽE?" vykřikli Hermiona s Ronem unisono. Harry zpanikařil.
"Vy si nemyslíte, že bude lepší, když bude vědět na čem je?" Nechápal Harry. Posadil se více zpříma, možná podvědomě proto, aby se lépe bránil následujícím útokům.
"Co-co… Co to sakra děláš Harry?" vstal Ron z jeho postele pro zdůraznění svých slov. Ale Harry jen několikrát zamrkal a pohlédl na Hermionu.
"Co se to s tebou stalo? Máš v sobě tolik lásky, že bys mohl zásobovat Bradavice. Ale stejně tak lásku potřebuješ. Potřebuješ lásku a péči… prostě tělesnou blízkost."
"Mám přece vás!" vzdoroval Harry.
"Ale my ti tělesnou blízkost neposkytneme, kámo." Usadil ho Ron. Harry se podíval stranou. 'Oni spolu chodí a ani mi to neřeknou. To jsem pro ně tak nedůležitý?' Harry pocítil vlnu zklamaní a náhlou potřebu samoty.
"Proč neustále schováváš své city, Harry? K čemu to je dobré schovávat se za pomyslnou zeď? Sama odpovím - k ničemu. Ubližuješ nejen sobě, Harry." Vyčítala mu Hermiona a prudce gestikulovala rukama.
"Vy spolu chodíte?" vydechl překvapivě Harry. Jeho přátelé se po sobě jenom podívali, ale nikdo nic neřekl. Ron se rozhodl mlčet a nechat na Hermioně. A ta se zase rozhodla nejdřív vyřešit původní téma diskuse.
"Copak můžeš vydržet ten nápor emocí? Můžeš vydržet toužebné pohledy, které ti patří ve Velké síni?" Pokračovala diplomaticky Hermiona. Nebyla si jistá, že teďka je vhodná chvíle řešit vztah mezi ní a Ronem.
"Vy spolu chodíte…" Ne, teď se již Harry neptal, pouze konstatoval. Nevěděl jak, ale vycítil to. Bylo to zvláštní cítit jejich vzájemnou náklonnost a stupňující se paniku. Když Ron viděl, jak se snaží Hermiona neúspěšně bojovat proti Harryho otázkám, vzal opratě do svých rukou.
"Copak ty mě neposloucháš?" rozčílila se Hermiona.
"Herm, nech toho. Nemá to smysl." Zapojil se do jejího monologu Ron.
"Nemá smysl řešit, jestli Harry někoho miluje? Děláš si srandu?"
"Moc dobře víš, že je to mé vytoužené přání, aby byl šťastný…"
"Ale nemá to smysl" odfrkla si ironicky Hermiona.
"Nemá smysl zapírat, že jsme jen přátelé" odpověděl ledabyle Ron. Hermiona vykulila oči, a i přes svou inteligenci a vyrovnanost, ztroskotala.
"Podívej Harry, jsem si jist, že to pochopíš. Já a Hermiona spolu chodíme, milujeme se a jsme spolu šťastní." Vysvětlil Ron a vzal svou dívku za ruku.
"Já vím."
"Ale chceme, abys byl šťastný i ty, k sakru! Herm má pravdu!"
"Já vím."
"Přestaň s tím konečně. Nedokážeš říct nic jiného než, že to víš? Řekni třeba, vadí mi to, nebo čekal jsem to nebo tak…" hubovala Harryho Hermiona.
"Já to věděl." Pozměnil svá slova Harry a vytrvale se díval, nyní již objímajícímu páru, do očí.
"No nedívejte se tak na mě. Já za to nemůžu. Prostě jsem to vycítil." Obhajoval se Harry, když zachytával nedůvěřivé pohledy.
"Nedala ti Poppy jiný lektvar?" zavtipkoval Ron.
"Hm, tak to nevím" pokrčil rameny Harry a zlomyslně se usmál. Chvíli se ještě bavili o tom, jak se dali dohromady. Harry byl svědkem přímo delikátní ukázky. Tím, že se začal nahlas smát, až se za břicho popadal, si nakonec vysloužil od Hermiony pohlavek. Když nadešel čas oběda, přišla školní sestra a vykázala jeho kamarády pryč.
"Málem bych zapomněla, pane Pottere. Tohle," předala Harrymu tři žluté růže, "vám posílá Draco Malfoy." Než se stačil na cokoliv zeptat, byla pryč. Harry se jen apaticky díval na růže a na tváři se mu vykresloval blažený úsměv.
*
Ve Velké síni zrovna probíhal oběd s rušnými a vytrvalými diskusemi. U Nebelvírského stolu zavládla také dobrá nálada, Harry byl přeci v pořádku. 'No v pořádku. Jak se to vezme.' pomyslela si Hermiona, ale i přes svou dnešní melancholickou náladu se na všechny krásně usmívala. Ovšem to, že zameškali celý den Harryho návštěvou, jí popudilo natolik, že své tlusté knihy, výpisky a neskutečné množství pergamenů, měla roztahané po stole. Skoro to vypadalo, že Hermiona zápasí mezi učením a jídlem.
"Zase to nepřeháněj, Mio" zasmála se Ginny, která si všimla jejích rozpaků. Hermiona jí jen obdařila smířeným výrazem a znovu se ponořila do učebnic. Ron vyprávěl, jak se má Harry a co společně vymysleli za taktiku na famfrpál.
"No, Harry říkal, že by bylo nejlepší, kdybychom měli trénink třikrát týdně. Potřebujeme doladit létání. Také vám mám vzkázat, abyste se rozdělila do skupin tak, abychom mohli hrát proti sobě" vysvětloval chytře Ron. Ginny vyprskla dýňový džus a zakuckala se.
"Při tréninku myslím. Navrhoval jsem, že bychom mohli hrát proti někomu jinému, ale jaksi… taksi… asi chápete rivalitu famfrpálu." Když byl Harry nemocný, Ron zastupoval jeho roli kapitána. Možná bylo dobře, že jím nebyl. Bral to až moc vážně.
"Bude nás ale málo…" zaprotestovala Ginny. Moc se jí to nelíbilo.
"Milá zlatá, musíte se naučit hrát ve společné harmonii."
"Nápodobně" ušklíbla se na svého bratra Ginny. Sourozenci Weasleyovi se chvíli ještě pošťuchovali, dohadovali se s Nevillem, než si Hermiona začala skládat věci. Jakmile měla vše uklizeno a i její talíř zel prázdnotou, významně mrkla na Rona a společně se rozešli společně trávit zbylý čas.
"Grangerová! Weasley!" neslo se síní. Hermiona se otočila a uviděla, jak za nimi běží Draco Malfoy. Šťouchla do Rona.
"Buď milý" poprosila.
"Pro Harryho cokoliv" zazněla odpověď z Ronových úst. Mezitím doběhl Draco. Hermiona se upřímně usmála a Ron se také pokusil o něco jako úsměv. Draco se zastavil. Hm, vypadal děsně. Neumyté vlasy, kruhy pod očima, zmačkané oblečení… Chvilku se navzájem dívali do očí, než se Draco zeptal:
"Byli jste za Potterem?" Ron vykulil oči jak nad oslovením, tak nad tónem jeho hlasu. Ztrácela tu energickou aristokracii a opovržení, co si pamatoval z nižších ročníků.
"Za Harrym…" opravila ho něžně Hermiona.
"Co?"
"Draco, proč Harrymu neříkáš křestním jménem?" Draco nevěřil svým uším. Jeho jméno vyšlo z úst té 'mudlovské šmejdky' tak přátelsky a přívětivě. Nikdo ho ještě takto neoslovil. Zíral s otevřenou pusou dokořán, dokud si Ron striktně neodkašlal. I hned nasadil svou masku chladu.
"E…Aha. No, tak byli jste za ním? Pustila vás tam?"
"Kdo?" zeptal se Ron.
"Madam Pomfreyová, hlupáku" docházela trpělivost Dracovi. Hraje se tu o čas. O jeho velmi drahocenný čas. Jakmile to Ron uslyšel, musel se velmi ovládat, aby Dracovi nijak neublížil. Kvůli Harrymu, samozřejmě.
"Jo, byli jsme za ním. Tebe tam snad Poppy nepustila?" vysmál se na oplátku Ron. Draco zrudl. Nedávno se Grangerové představil jako Harryho přítel a teďka se musí přiznat, že ho za ním ani nepustí. I když… vlastně už není jeho přítel. Asi.
"Ne" zašeptal.
"Oh," začala Hermiona, podivně skleslá Dracovou reakcí, "no tak myslím, že bys mohl s námi, ne?" Chytla Rona za paži a rozešla se směrem k ošetřovně.
"Co to děláš? Chtěli jsme přece…"
"PŠT!" otočila se "Hej, Draco, tak pojď!" zakřičela na stojícího blonďáka. Malfoy chvíli zvažoval, jestli to není léčka a pomsta za to, jak Harryho uhodil.
"Ježíš Malfoyi! Nečekáš snad, že tě poneseme, nebo jo?" probral ho Ron.
"No jo…" zabručel Malfoy v odpověď a rozešel se za nimi. Šli pomaličku, Hermiona už uvažovala nad učením, Ron přemýšlel o nové strategii na famfrpál a Draco si v duchu opakoval, co Harrymu řekne. 'Ahoj Harry. Jak ti je? Heh, to zní divně.' Rozpačitě se zasmál. Ani si neuvědomil, kdy došli před osudnou místnost.
"Draco, poslyš, řekni mu pravdu," když Draco pouze zvedl obočí, Hermiona pokračovala, "prostě mu řekni, co k němu cítíš." Ron pouze přitakal.
"Ale já se bojím." Zaznělo chodbou neslyšně. Ron se hluboce nadechl. 'Co se to s tím Malfoyem děje?' kroutil hlavou.
"My víme. Ale jsme při tobě" poplácal ho Ron obezřetně po rameni a společně s Hermionou odešli.
"Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu" přiznal se ohromeně Ron. V odpověď mu přišel Hermiony polibek. Jakmile zmizeli za obzorem, Draco zatáhl za kliku a vešel.
Harry ležel na posteli a spal. Vypadal tak spokojeně, s tváří anděla a ďábelským úsměvem. Všiml si, že na jeho nočním stolku je váza s růžemi. 'Líbily se mu?' ptal se sám sebe Draco, když dosedal k Harrymu na postel. Začal ho hladit po tváři a vlasech. Něžně a s veškerou opatrností, jakoby se bál probuzení černovlasého chlapce. Jakoby se bál pohledu těch hlubokých, ale zároveň uklidňujících očí.
"Trápíš mě." Zašeptal Draco a políbil Harryho na čelo. Chystal se k odchodu. 'Nemůžu vydržet se dívat na jeho nevinnou tvář… Ne se jen dívat.' Smutněl. Přešel k oknu a sledoval, jak se měsíc vyšvihl na projasněnou tmavou oblohu. Mezitím se však vzbudil Harry. Třeba ani nespal, kdoví. Sledoval Dracovu tvář, po které se jako o závod přeháněli nejrůznější emoce. 'Tolik se toho změnilo.' Pomyslel si. Neslyšně sklouzl z postele a cupital k Dracovi, jenž byl otočen k němu zády. Vypadal překrásně. Měsíční záře vytvářela podivný odlesk jeho stříbřitých vlasů a vytahovala jemnější rysy jeho tváře. Kdo by odolal? Přišel k němu tedy Harry blíž a přes oči mu položil ruce:
"Kdo je?" zeptal se svůdně. Draco ztuhl. 'Mohl mě pozorovat celou tu dobu?' Zamračil se. Harryho ruce ucítili pár vrásek pod svými prsty, znejistěl.
"Smrt?!" odpověděl neutrálně Draco, aniž by se otočil. Harry pomalu spustil ruce dolů. Jeho oči byli rozšířené překvapením i strachem.
"Nejsem smrt. Jsem tvůj Harry."
"Můj," odfrkl si Draco, "Já už nemám nikoho!" zasyčel, ovšem v duchu se rozčiloval: 'Jak může dělat, že se nic nestalo?'
"Aha. V tom případě promiň. Nenech se rušit, já jdu zase zpátky."
"Hm" zavrčel mladý Malfoy. Jeho srdce mu říkalo, ať se otočí a políbí ty vkusné rty, ale jeho rozum. Ten se bránil zuby nehty, že to byl právě on - Harry, kdo způsobil tuto situaci.
PRÁSK!
Draco leknutím nadskočil. Vzápětí se otočil a vyděsil se. Potter ležel uprostřed ošetřovny. Nehýbal se. 'Ó, bože! To ne!' Draco k němu přiskočil a vzal ho do náruče. Nezdál se být zranění, zřejmě se mu jen zatočila hlava. Uložil ho do postele.
"Tady," vzal si Harryho ruku a položil si ji na hrudník, "v mém srdci, Harry, budeš navždy můj. To si pamatuj." Pronesl Draco a políbil Harryho prsty.
"Sbohem" řekl a nechal skápnout jednu jedinou slzu ze své tváře. Třpytivou v měsíční záři jako perlu. A chladnou jako samotná noc. Pak teprve odešel, smířený.
*
Přehoupla se noc. Osudová noc. Všiml si toho Harry? Všiml si, že tato noc patří do těch chvil, které mění život? Když se ráno probudil, tvářil se podrážděně. 'Proč mám pocit, že mi něco chybí? Že jsem něco ztratil?' přemítal si v duchu veškeré důležité události. Škoda, že se mu včera zamotala hlava.
"Dobré ráno, pane Pottere, vypijte tento lektvar a můžete jít." Pozdravila madam Pomfreyová Harryho a podala mu lahvičku se zašle zeleným lektvarem. Napil se.
"Fuj, to je hnus." Vyprskl Harry, ale po nerudném výrazu školní sestry zbytek dopil. Odevzdal prázdnou lahvičku, oblékl se, pozdravil a vzal si tři, již na půl zvadlé, žluté růže. Hned si vzpomněl na včerejší události. Vyšel na chodbu a s růžemi mrskl o zem. 'Už nikdy víc! Nikdy! Hej, nějak se ochladilo?!' napadlo Harryho, který si nyní instinktivně třel své paže. Měl přesně tolik času, aby zašel do své ložnice a pak se nasnídal. Usmál se nad touto představou. Sice nebyl dlouho vystrčen z normálního denního režimu, ale už se těšil. Najednou ale ucítil neuvěřitelnou vlnu smutku a ztrátou někoho blízkého. 'Co to je?' Ohlížel se kolem sebe, tápajíc očima po stěnách hradu. Nic. Začal se třást. Zakroutil zběsile hlavou a rozeběhl se do Nebelvírské koleje.
Harry nebyl jediný, kdo si dělal starosti s náhlými příchody citů, které většinou ani nepatřili jemu, nebo do určité situace. Jako první si toho všimla Hermiona. Nejdříve si nebyla jistá, ale po té hádce… po té hádce bylo jasné, že se s Harrym něco děje. Využila toho, že byl Harry na ošetřovně a Ron trénoval famfrpál, a zašla za profesorem Brumbálem.
*
Ten večer byl profesor Brumbál ve své pracovně, zahloubán do nějakých spisů, když se ozvalo zaklepání. Trochu nadskočil, nečekal návštěvu. 'Kdo by to mohl jen být?" pomyslel si, když už šel otevřít dveře. Za dveřmi stále skleslá mladá dívka se třapatými dlouhými hnědými vlasy a bezmocným úsměvem.
"Slečno Grangerová!" vydechl Brumbál úžasem, "Pojďte dál!" Otevřel dveře dokořán uhýbajíc z cesty Hermioně.
"Dobrý večer, pane profesore. Doufám, že příliš neruším, ale potřebovala bych s vámi mluvit o Harrym." Začala nervózně Hermiona a na pokyn se posadila. Brumbál se také usadil v křesle za stolem, propletl své dlouhé prsty a opřel se hlavou o ně.
"Poslouchám vás."
"S Harrym se děje něco vážného. Víte, mívá náhlé přívaly emocí."
"To má přeci odjakživa" pousmál se Brumbál.
"Ale tohle není vy-víte-kým," Hermiona znejistěla, "on dokáže cítit to samé, co druhý člověk" dořekla a ředitel se napřímil.
"Víte, on dokázal vycítit, že já a Ron… Prostě přesně věděl, jestli lžeme, nebo jak se cítíme a tak. V poslední době se mu to stává často i u jiných lidí, které třeba potká náhodně. Myslím, že mu to dělá starosti, že to neumí vůbec ovládat nebo se s tím vypořádat. Co myslíte, že se s Harrym děje?"
"No, podle všeho, co jste mi teďka řekla, objevil, aniž by o tom věděl, svou novou schopnost."
"Myslíte, že Harry dokáže vycítit, jak se určitý člověk cítí, jestli lže nebo třeba, co si zrovna myslí?"
"To nevím, slečno. Vím o tom až teď o vás. Ani si nejsem jistý. Musíte na něho dávat pozor ještě s panem Weasley. Jste jeho nejlepší přátelé, znáte ho velmi dobře. Harry je teďka zranitelný více než předtím."
"Ano, pane profesore." Odpověděla Hermiona a chystala se odejít.
"Děkuji, že jste mi to řekla." Usmál se na ni konejšivě Brumbál. Hermiona se v odpověď usmála zpět.
"Dobrou noc" špitla a vzápětí zmizela. Brumbál se pohodlně opřel a zkřížil nohy. 'Je to vůbec možné? Vždyť tato vlastnost se objevila poprvé a naposledy u Godrica Nebelvíra. Jedině že… ne to ne.' Nakonec se i Brumbál zvedl a přešel do svých komnat.
*
Od této schůzky uběhl den. Hermiona si neustále promítala celou situaci a přesvědčovala se, že to byla ta jediná správná volba. Ronovi to řekla ještě včera večer, takže teď jen čekali na Harryho, který by měl každou chvíli přijít z ošetřovny.
"Myslíš, Herm, že ho ovládá ty-víš-kdo?" zeptal se z nenadání Ron.
"Ne. Harry vycítí pocity, nálady a dokonce i předem reakce cizích lidí. To s ním nemá nic společného."
"A myslíš, že je to nebezpečné? Pro Harryho?"
"Nevím. Mám strach, že by to Harry nemusel zvládnout."
"A.." v tu chvíli se rozlétly dveře a do společenské místnosti přišel rozklepaný Harry, "Ahoj, Harry" řekl nakonec Ron. Harry kývnul na pozdrav a posadil se do svého křesla. Stále se mu klepali ruce.
"Rone, vím, že jste se bavili o mně. Neříkám, abyste neměli strach, ale tak zle na tom nejsem. Uklidni se…" řekl ledabyle Harry, aniž by si uvědomoval, co právě řekl. Hermiona na něho vykulila oči a Ron se překvapením rozkašlal. Jakmile si uvědomil, co řekl, prudce se napřímil a podíval se na své kamarády.
"Já…" začal, ale nevěděl, jak dál.
"To nic, Harry. Je to ale neobvyklé, když všechno víš." Uklidnila ho Hermiona.
"Nevím všechno."
"Z emocí a reakcí se dá vyčíst ledacos."
"Nečteš třeba myšlenky?" zajímal se Ron. Harry se mu podíval přímo do očí. Nakonec zakroutil hlavou.
"Škoda, kámo. Byla by sranda… Ale zkoušej to dál" odtušil zklamaně Ron a zachytil Hermiony výhružný pohled. Nastala chvíle ticha. Harry si pomalu uvědomoval, že to všechno, ty náhlé pocity a změny nálad, se nestaly jen tak. 'A co když za mou reakci ohledně Draca nemohu já?! Blbost.' Harry nenacházel řešení. Bylo toho na něho moc. Zoufale potřeboval něčí péči, něčí náruč a lásku… Dracovu náruč a lásku… Povzdychl si. Hermiona sledovala každý Harryho pohyb, každý rys v jeho tváři a rozhodla se, že jemu a Dracovi musí nějak pomoci. Prostě musí!