Triunfo - 1. kapitola
Uběhly již tři měsíce utajovaného vztahu mezi Dracem a Harrym. Ti se jednou týdně scházeli v Komnatě nejvyšší potřeby. Seděli tam, líbali se, nebo si jen tak povídali. Dívali se do ohně v krbu a příležitostně upíjeli červené víno. Ani jednou se nestalo, že by jeden, či druhý, nepřišel. Ani jednou se také nestalo, aby některý z nich, či oba, zůstali v místnosti přes noc. Prostě jen jednou týdně přilétla Harrymu nebo Dracovi sova se vzkazem, kdy má do Potřebné místnosti přijít. Jednou týdně se nenápadně vytrácely z Nebelvírské a Zmijozelské společenské místnosti dvě osoby a v pozdních hodinách se opět navrátili. Takhle to trvalo celé tři měsíce, než si někdo všiml…
*
"Harry?" Ozvalo se od jednoho křesla u krbu. Harry byl zrovna na odchodu z Nebelvírské společenské místnosti. Nečekal, že by tam někdo byl. Přemýšlel, jestli se má otočit a podrobit se výslechu nebo prostě a jednoduše odejít za Dracem. Nakonec se vrátil.
"Ano?" Nikterak ho nepřekvapilo, že to byla právě Hermiona. 'Vždycky byla bystrá…' pomyslel si.
"Kam jdeš? Už je večer."
"No, jen tak se projít po hradě. To víš, nemám co dělat" usmál se Harry. Zřejmě to nestačilo, aby Hermionu přesvědčil. Ta svraštila obočí a zamračeně se na Harryho podívala.
"Já se taky nudím. Můžu jít s tebou?" zeptala se zamyšleně. Věděla, kam má Harry zamířeno a věděla, že Harry nemá jinou možnost, než ji vzít sebou. Bohužel to věděl i Harry.
"Jasně" pokusil se o přívětivý úsměv, ale místo toho vznikl jen křečovitý úšklebek. 'Tak to ne! Draco mě zabije, když nepřijdu. Bude zase naštvaný' zoufal v duchu Harry. Hermiona se na oko usmála, zvedla se z křesla a postavila se vedle Harryho.
"Tak jdeme, ne" popostrčila ho Hermiona. Tušila už nějakou dobu, že před ní a Ronem něco tají. Pozorovala, že Harry často večer odchází a v čas jídla ve Velké síni se neustále rozhlíží, jako by někoho hledal.
Chvíli šli mlčky po hradě. Procházeli náhodné chodby a zkoumavě si prohlíželi hrad, který už znali jako své boty. Hermionu nebavilo dlouho chodit kolem kaše, měla o Harryho strach. Zneklidňovalo jí jeho náhlé chování.
"Nevadilo by ti, kdybychom šli tudy?" ukázala Hermiona na chodbu vedoucí k Potřebné místnosti. 'Vadilo sakra! Vždyť tam je Draco!' zuřil Harry, ale nahlas by to neřekl.
"Ne, jasně, že ne, Herm" zalhal. Jen doufal, že zrovna nenarazí na Malfoye. Co by dělal? Co by tomu řekli lidi, kdyby slavný Harry Potter byl bisexuál? A užíval si s Malfoyem?
"Harry, nemáš chuť si dát víno?" Harry ztuhl. 'Kam tím míří? Co po mně vlastně chce?' Propadal panice. Zrovna se nadechoval, aby odmítl…
"Já jsem věděla, že by sis dal… Takže do Komnaty nejvyšší potřeby." Hermiona čapla Harryho za hábit a táhla ho ke dveřím od Potřebné místnosti. Teď to Harrymu došlo! 'Ona to zjistila. Ona to ví!' Snažil se jí vyprostit. Bezúspěšně. Zatáhla za kliku a strčila Harryho dovnitř. Draco už tam čekal zřejmě pěknou dobu, jelikož si samou nervozitou kousal nehty. Jakmile uviděl Harryho, vyskočil z pohovky a hnal se k němu. Než se Harry stačil vzpamatovat, byl přimáčknut ke stěně a pohlcen do víru polibků. Na chvíli podlehl, ale vzápětí Malfoye prudce odstrčil.
"C-co se děje, Harry? Tolik si mi chyběl" vzlykal zvedající se Malfoy. Už se chtěl znovu přisát na ty rozkošné rtíky a okusit vůni máty, když se Harry rozpřáhl a…
"Dost! Harry, NE!" přiřítila se Hermiona a zarazila Harryho. Draco jen nechápavě pozoroval celou situaci a byl dokonale zmaten. Harry dal ruku zatnutou v pěst podél těla a chladně se podíval na Draca.
"Grangerová! Co tu děláš?" optal se Draco. Stále nechápal, co se to dělo.
"To bych se měla optat já tebe ne? Já jsem Harryho kamarádka a ty?" nadhodila rozezlená Hermiona.
"Co by byl… Chtěl si…" chtěl zachránit situaci Harry.
"Já jsem Harryho přítel!" vyštěkl Draco. 'Já to tušila!' pomyslela si šťastně Hermiona. Za to Harry vypadal, jako by ho někdo mučil. Sjel Malfoye znechuceným pohledem.
"To není pravda!" řekl ledově Harry. Draco k němu zvedl své šedomodré oči v tápajícím výrazu a Hermioně ztuhl úsměv na tváři. Pro Harryho to byla výzva.
"Lžeš, Malfoyi. Chtěl si semnou mluvit, tak jsem přišel. Nevím, proč si vymýšlíš" pokračoval Harry nevšímaje Dracových uslzených očí. Tomu pomalu docházela trpělivost.
"Já že lžu? A kdo mi včera posílal sovu, jestli bychom se sešli, že už to nemůžeš vydržet? Kdo mě jednou týdně prosí, ať mu dám víc? Kdo mi říká, jak mu je se mnou dobře?" vybuchl Draco a upřeně se díval Harrymu do očí. Harry si odfrkl a ledabyle odpověděl:
"Co to plácáš, Malfoyi? Já že tě prosím, abys mi dal víc? A čeho prosím tě? Proč jsi tak neuvěřitelně ulhaný? To děláš kvůli Hermioně?! To jsi vážně takový zmetek?!" Dracovy se každé slovo bolestivě zarývalo do srdce a slzy mu tekly proudem. Nakonec to nemohl vydržet a s pláčem vyběhl pryč. Hermiona se podívala zlostně na Harryho a vyběhla za ním.
"Draco," volala Hermiona, "Draco! No tak počkej!" Malfoy se zastavil a Hermiona přiběhla až k němu.
"Je mi to vážně líto. Nevím, co to do něj vjelo," začala ho utišovat, "ale poznala jsem to. Vaše kradmé pohledy. Chci ti říct, že vás neodsuzuji, naopak. Jsem ráda, že si Harry někoho našel. Asi byl jen překvapený. Neboj, to se vyřeší" usmála se Hermiona a objala Draca.
"To doufám" špitl Draco a uháněl si to do svých komnat. Hermiona se ještě chvíli dívala směrem ke Zmijozelu a nakonec šla spát.
*
Draco se svalil na postel a plakal. Plakal zuřivostí a pochopením. 'On se za mě styděl. Před svou nejlepší kamarádkou mě zapřel. Proč? Proč mi to udělal? Copak si se mnou vážně jen zahrával?' Draco se vztekal, mlátil hystericky pěstmi do polštáře vedle sebe. Harry ho ranil, hodně ho ranil. Tak dlouho spolu byli, tak moc ho Draco začal milovat a Harry ho takhle zradí. Zapře jejich lásku, zapře Draca…
Po chvíli rozbíjení nábytku a hysterického křiku upadl Draco do říše snů.
*
Bylo ráno a Harry vyšel z ložnice sedmých ročníků zatraceně hladový. Včera vynechal večeři, aby mohl jít za Dracem… 'A sakra! Draco! Musím mu to nějak vysvětlit!' vzpomněl si Harry na včerejší události. Rozeběhl se po schodech dolů, když v tom ucítil štiplavou bolest na své tváři.
"Jak si to mohl udělat Harry?" křičela na něho Hermiona.
"Herm, ty jsi mi dala facku?!" nevěřil svým očím Harry, který se právě držel za zčervenalou tvář.
"Jak si to mohl udělat? Já jsem myslela že,… že to je mezi Vámi vážné… že, že ho miluješ…" řekla, nebo spíše křikla Hermiona a práskla dveřmi od společenské místnosti. Harry tam ještě pěknou chvíli stál a vstřebával informace. '…Že ho miluješ' opakoval v duchu. Nakonec zakroutil hlavou a šel do Velké síně na snídani. Jakmile vešel, zahlédl Draca. 'Teď nebo už nikdy…' povzbudil se a nadechl se.
"Draco!" zavolal, ale Draco Malfoy jako by ho neslyšel a stále šel ke Zmijozelskému stolu.
"No tak Draco! Počkej!" tentokrát se zastavil a Harry k němu doběhl.
"Co chceš, Pottere?" Malfoy nevypadal moc zdravě. Zřejmě neměl klidný spánek. Jeho oči byli stále zarudlé od slz. Harry mu ublížil a Draco na to nemohl jen tak zapomenout. Zapřel ho a to bolelo.
"Ale Draco," chytl Harry jeho ruku, ale ten se mu obratně vysmekl, "já ti to vysvětlím."
"Není co vysvětlovat, Pottere! Nech mě být. Běž si užívat." Dracova slova byla štiplavá. I přes lítost si ale udržela opovržlivý podtón. Harry zariskoval a chytl odcházejícího Draca za předloktí.
"Draco, to nesmíš… Já… Já tě mám rád" vykoktal ze sebe. Bylo pro něj dost těžké něco takového si přiznat. Místo odpovědi však ucítil ránu a padal k zemi. Nakonec ztratil vědomí po tvrdém nárazu na roh stolu. Velká síň vykřikla. Z Harryho týla začala vytékat krev a sám majitel se neměl k probuzení.
"Co se to tu děje?" přiřítil se Snape. Jakmile pochopil situaci, zkontrolovat Harrymu tep, vykouzlil nosítka a naložil ho na ně.
"A vy, Malfoyi, se ihned dostavte do ředitelny!" zašeptal, možná až příliš přísně, profesor lektvarů. Draco se ale zhroutil podél stolu a hlasitě, k údivu všech, se rozplakal. 'To jsem nechtěl. Zatraceně, to jsem nechtěl! Vždyť já ho miluji, tohle jsem nechtěl!' nadával si zběsile Draco. Houpal se tam a zpět, neslyšíce hlasy všude kolem.
Hermiona a Ron byli mezitím na ošetřovně a sledovali Harryho. Hermiona byla smutná, vyčítala si dnešní scénku. Kdyby se do toho nepletla, nemuselo se nic stát.
"Bude v pořádku?" optal se Ron školní sestry. Ta ještě chvíli běhala sem a tam, než nakonec odpověděla.
"Jistě, pane Weasley. Má sice tržnou ránu na hlavě, ale to spraví pár kouzel a lektvarů. Jen bude mít silný otřes mozku." Pousmála se a odešla. Ron s Hermionou tam notnou chvíli ještě mlčky stáli a pozorovali nyní už klidně oddechujícího Harryho, když najednou Hermiona promluvila:
"Víš, Rone, měla bych ti asi něco říct."
"Má to co dělat s Harrym a Malfoyem?" pozdvihl obočí Ron.
"Ano"
"Oh, tak to jdeme jinam"
"Ano" odpověděla kostrbatě Hermiona a zahloubaná do sebe již odcházela z ošetřovny.
*
"Cože? No, Hermiono, myslím, ve vší počestnosti, že tohle už jsi přehnala… Nemůžeš přestat strkat nos tam, kam nemáš?" Začal si ulevovat Ron po dlouhém vyprávění od Hermiony.
"Ale… já… ani nevíš, jak mě to mrzí…" zaslechl Ron mezi stále silnějšími vzlyky.
"Co se s tebou stalo, Herm? Harry byl zřejmě konečně a po dlouhé doby šťastný a nejen že teď leží na ošetřovně, ale asi i jeho vztah s Malfoyem skončil. Kvůli tobě! Kvůli tobě, Hermiono!" stále mluvil, ne - křičel, Ron. Hermiona se rozplakal ještě víc a chtěla vyběhnout ven, ale v tom ji chytl Ron za rukáv a přitáhl si jí do silného objetí.
"Promiň, Herm. Já se jen strašně bojím o Harryho. Nejen kvůli tomu, co se dnes stalo. Chová se divně, někdy mi přijde, že až moc přemýšlí nad ty-víš-kým. Navíc, on si zaslouží lásku víc, než kdokoliv jiný na světě a je jedno, jestli bude milovat kluka, nebo holku. Chci, aby byl konečně šťastný. Vím, že za to nemůžeš, Harry se zachoval opravdu hnusně, ale co jsi čekala? Že se před tebou začnou líbat a tvářit jako andílci?" šeptal k ní mírně Ron. Hermiona se pomalu uklidňovala a přemýšlela nad Ronovou otázkou. Vlastně ani neví, co čekala.
"Nevím, Rone. Byla jsem šťastná, že Harry někoho má a mrzelo mě, že nám to neřekl. Chtěla jsem vědět kdo to je, ale znáš Harryho. Nic s ním nejde udělat jednoduše." Odpověděla a vzhlédla Ronovi do očí. Ten se na ni konejšivě usmál, vzal její obličej do dlaní a palcem setřel stopy od slz.
"Odpusť mi to, prosím" žadonila Hermiona. Ron se jí zadíval dlouze do očí a políbil jí. Nejprve zlehka, jemně a stydlivě. Ale jakmile mu Hermiona začala polibek oplácet, využil veškerou dlouho skrývanou touhu a vášeň. Po chvíli se od sebe odtrhli, přerývaně dýchali, ale stále se drželi v objetí.
"Víš, Hermiono, já tě asi miluju." Promluvil Ron tiše. Hermiona mu dala polibek na nos.
"Já tebe taky." Podívala se mu do očí. Přímo se v nich ztrácela, než ji Ron opět uvěznil v polibku.
*
Zpráva, že Malfoy uhodil Pottera, který je teďka na ošetřovně, se po škole šířila jako blesk. Každý se Draca vyptával, co se stalo a proč to udělal. Bylo jasné, že o téma dne, ne-li týdne, je už postaráno. Ovšem jeden člověk se nebavil. Právě Draco Malfoy. Ten, který všechno zapříčinil, teď seděl ve svém pokoji a apaticky se díval z okna. Přemýšlel, jak rychle se může všechno změnit, jak málo stačí k poničení tak křehké věci jako je láska… 'Láska? A můžu to nazvat láskou?' ptal se sám sebe Draco. 'Ale jistěže můžu. Řekl přeci, že mě má rád…,' usmál se, '…No jo, ale jenom rád, nemiluje mě' vzdychl. Složil svou hlavu do dlaní. Od chvíle kdy se ve Velké síně zhroutil, ho profesor Brumbál poslal, pro jistotu, do svého pokoje. Byl zde příšerný nepořádek. Rozházené věci a zmuchlané pergamenty. Na jeho stole ležela kniha a v ní citát:
"Mnohem snazší je žít bez štěstí, než bez lásky."
"…Než bez lásky…" opakoval tiše, "NIKDY SE TĚ NEVZDÁM, HARRY POTTERE, NIKDY!" Zakřičel z ničeho nic, otevřel si šuplík a vytáhl starý rodinný prsten, jenž sloužil jako přenášedlo. Zrovna si totiž vzpomněl, že Harry miluje žluté růže.
Jakmile se Draco ocitl v Malfoy Manor, kam se dostal pomocí přenášedla, zamířil rovnou do zahrady. Jeho matka také milovala růže a v jejich zahradě jich pěstovala stovky. Nejušlechtilejší a nejvzácnější růže ze všech koutů světa.
"Draco? Co tu děláš, drahoušku?" ozvalo se mladému Malfoyi za zády. Otočil se a uviděl svou matku. Tak krásnou jako vždy.
"Matko. Dobré odpoledne. Jak se máš?" optal se zdvořile.
"Dobře a ty, miláčku? Copak se stalo, že nejsi ve škole?" políbila svého syna na tvář Narcissa Malfoyová.
"Mám volnou hodinu a tak jsem si řekl, že si do pokoje přinesu nějaké zpestření. Třeba… růže." Usmál se Draco.
"Dobře. Zdržíš se tu na oběd?"
"Ne. Nemám moc času. Už přijel otec?"
"Ano, ale teď tu není." Podívala se nedůvěřivě Dracova matka.
"Hm, tak ho pozdravuj." Opět se políbili na tvář a Draco se se třemi žlutými růžemi, které utrhl během "rodinné konverzace", přemístil pryč. Narcissa Malfoyová zůstala stát na místě. 'Draco přece nemá rád růže?' pomyslela si podezřívavě.
*
"Musíte mě za ním pustit!" Protestoval mladý muž.
"Ne nemusím, pane Malfoyi. To všechno je kvůli vám a…"
"No právě!" zaúpěl.
"…A pan Potter musí být v klidu."
"Harry je vzhůru?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne, teď spí! A to je o důvod víc. Tak šup šup!" Postrkávala ho školní sestra. Draco zklamaně svěsil hlavu a pohlédl na tři růže.
"Mohla byste mu to dát?" Podal jí květiny. Poppy nejdřív jen udiveně hleděla, ale nakonec se usmála a vzala si je.
"Jistě. Pokud chcete, zítra se můžete přijít podívat," jemně ho vystrčila do chodby, "ale teď už běžte na oběd. Dobrou chuť!" zabouchla za sebou dveře. Draco tedy vyšel do Velké síně. Cestou ho doprovázeli pohledy všech studentů, jejich šepot a mnohokrát i nadávky. 'Vydrž to, Malfoyi. Kvůli Harrymu to musíš vydržet. Jdi s hlavou vztyčenou!' dodával si odvahu. Bláhově věřil, že nic horšího ho dnes potkat nemůže. Otevřel dveře do síně a vstoupil. Nejen, že na něm viseli pohledy studentů, ale i učitelů. Měřili si ho pohledem, smáli se a zpívali si nemístné písničky. Draca to mrzelo hlavně kvůli Harrymu. Vůbec teď neví, co se tu děje. Asi se bude ještě divit.
"Hej Malfoyi? Máš rád sado-maso, co?" zaslechl od Havraspárského stolu a celou síní se nesl neuvěřitelný smích. Zatnul tedy ruce v pěst a dál kráčel na své místo. Crabbe ho ignoroval, stejně tak Pansy. 'Tak tohle bude krutý' sklopil oči na talíř a otřásl se. V poslední době už neměl tolik autority jako dřív. Málokdo se ho bál a stejně tak málo lidí k němu měli respekt. A sám Draco naivně věří, že se brzy všechno změní k lepšímu a svět ho pochopí…