Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když nebe pláče...

17. 4. 2006

Zahřmělo. Z temných mračen na obloze se valily další a další litry vody. Dopadaly na zem v podobě dešťových kapek, které bičovaly všechno kolem. V jedné zapadlé londýnské uličce se vše zdálo ještě horší než ve skutečnosti bylo... Ledová voda se hromadila na silnici, kde proudem tekla po okrajích, bubnovala na tabulky ztemnělých oken, promáčela půdu na malých městských zahrádkách. A z nebe se valily další a další litry vody.

V tom všem někdo stál, zahalen do promoklého pláště s kapucí přehozenou přes hlavu.

Znovu zahřmělo. Blesk osvítil neznámému člověku tvář.

Ledové kapky deště jí stékaly po vlhkém obličeji, po rozechvělých prstech, zpod pevně sevřených víček. Po rudých vlasech již tak nasáklých vodou. Všude samá voda. Malé kapičky deště. Slzy nebe.

"Ginny! Co tady děláš?! Utíkej pryč!" zakřičel zoufale jakmile jí tady spatřil. "Tady nesmíš být!"

Uhnula před jedním kouzlem a vyslala další. Poté se zas v rychlosti otočila k Harrymu.

"Ne, já tu musím být, Harry!" křikla na něj.

Zamračil se. Neměl čas jí přemlouvat. Kolem něj proletěla zrovna nějaká kletba a málem ho zasáhla.

"Ginny, prosím!"

Někdo se k němu zezadu začal potichu krást. On to neviděl, ale Ginny ho okamžitě upozornila.

"Pozor!" vyhrkla a ukázala nataženou rukou za něj. Rychle se otočil a kletbu odrazil na protivníka.

Na nic nečekal a přiběhl k Ginny, chytil jí pevně za ruce, aby se mu nevymekla a přemístil je pryč.

Otevřela oči. Ledové kapky jí stále stékaly po obličeji a mísily se s horkými slzami. Celá se třásla. Srdce jí bolelo. Věděla, co se stalo.

Nešla se ale schovat. Stála tam dál. Čekala na něj.

"Harry! Cos to udělal?" vyčetla mu, když se objevili v zapadlé londýnské uličce. "Musíme se vrátit!"

"Já se musím vrátit!" přerušil jí. "Nesmíš tam být. To nedovolím."

"Ale.."

"Pššš..." umlčel jí. Nepřestával jí držet za ruce.

"Harry! Já tam musím jít!" dupla si rozčileně.

Zavrtěl hlavou.

Naklonil se k ní a políbil jí.

"Já tam musím jít," řekl. Pochopila to.

"Vrátíš se," šeptla tichým hlasem a upřeně mu hleděla do očí. "Viď, že se vrátíš..."

Nebyla to otázka, bylo to přání.

"Vrátím," slíbil jí.

Pak se na ní na kratičký okamžik zadíval a zmizel.

Ginny se opřela o zeď a zaklonila hlavu.

Na obloze nad ní se začala stahovat mračna.

Jen co se vrátil zpět do bitvy, zjistil, že už je tam i Voldemort. A Voldemort zjistil, že je tam i on, Harry Potter.

Zelené světlo ho smetlo k zemi dřív, než to vůbec začal očekávat. Padl na zem. S očima dokořán.

Zahřmělo. Spustil se déšť.

"Vždyť si řekl, že se vrátíš," šeptla chraptivě. "Vždyť jsi mi to slíbil!" křikla směrem k roztrhané obloze.

Odpovědí jí byly jen další kapky deště, které jí uhodily do obličeje.

Bylo jí to jedno. Bylo jí všechno jedno.

"Ginny? Tady jsi!" ozval se za ní jakýsi hlas. Plná nadějí se otočila.

"To jsi ty, Rone..." řekla. Vedle něj postávala uplakaná Hermiona.

"Pojď se schovat, Ginny," rozhodl pevným hlasem Ron. Ta událost jím otřásla tak, jako ještě nic, ale vycítil, že teď je na něm, aby to všechno zvládl.

Společnými silami se přemístili na hlavní štáb Fénixova řádu. Nikde nikdo.

Ginny se od těch dvou co nejrychleji odpojila a odběhla po schodech nahoru do podkrovního pokoje, ve kterém s Harrym strávila pomalu celé léto. Sedla si pod okno a dívala se ven. Nebrečela, jen se dívala.

Za okamžik někdo vešel. Nevnímala, kdo to byl.

Hermiona se posadila vedla ní.

"Prší," vzlykla Ginny.

"Ale ne..." pousmála se skrz slzy Hermiona. "To jenom pláče nebe..."

Moc děkuji, Brabikate!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

For Brabikate

(HPGirl, 17. 4. 2006 17:53)

Pro mně taky, že to sem smím dát!.-)

for HPGirl:

(brabikate, 17. 4. 2006 17:49)

Prosím tě, neděkuj mi pořád! Pro mě je pocta, že mi to sem dáváš! :o))