Está Estúpido
K povídce - jednorázovka
Kategorie: romantické
Omezení: do 15 let nevhodné
Varování: slash
Postavy: HarryP, DracoM
Shrnutí: Co se stane, když se dva lidé střetnou ve dveřích? Dokáží se jejich city otočit o 180°? A jak se s tím tak mladí lidé vyrovnají?
Zrovna byla snídaně a Harry, Hermiona a Ron seděli ve Velké síni. Jako obvykle tu bylo rušno, k čemuž značně přispívaly sovy, které roznášely nejrůznější dopisy a balíčky. K Hermioně zrovna přistála malá sova s Denním Věštcem.
„Je něco nového, Mio?“ zeptal se Ron. Hermiona pouze zakroutila hlavou.
„Pořád to samé. Od té doby, co všichni už vědí, že je Vol…, že je zase zpátky, tak je to stále to samé. Ministerstvo tu píše, jak se mají chovat, když se budou cítit ohrožení“ vysvětlovala Hermiona. Harry se ale zadíval na poslední stránku. Bylo tam napsáno, že jsou další tři mrtví a to zásluhou Smrtijedů. Harry zbledl. Všichni na něj spoléhají se svou záchranou a místo toho umírají další a další. Kvůli Voldemortovi. V Harryho očích se nebezpečně zablýsklo a náhle pocítil neuvěřitelnou nenávist. Nenávist za všechny ty, co ten ničema kdy zabil, za ty, kterým ublížil. Poslední dobou byl Harry nějaký zamlklý. Přemýšlel o tom, že buď bude zabit, nebo se bude muset stát vrahem. Cítil se tak chladný.
„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala starostlivě Hermiona.
„Jo, brácho, jsi v poslední době divnej. Je to kvůli němu?“ nadhodil Ron. Harry je moc nevnímal. Ale když si uvědomil, že na něho mluvili, pocítil lítost. V poslední době se jim moc nevěnoval. Vlastně vůbec.
„Co? Jo, jo, jsem ok…“ odtušil Harry. Vzápětí se zvedl a myšlenkami někde úplně jinde se omluvil, že mu není dobře, že je pak dohoní. Bez ohledu na ostatní šel rázným krokem z Velké síně. Najednou ucítil velmi rychlý náraz a zvuk padajícího těla.
„Dávej sakra pozor, Pottere!“ odsekl Draco Malfoy, který se právě zvedal ze země a odcházel, s chladným výrazem a opovržlivostí, ke zmijozelskému stolu. Harrymu to bylo jedno. Šel stále dál, jako duše bez těla. Trápilo ho tolik věcí. Musel se nějak odreagovat.
Odpoledne zašel Harry za Hermionou a Ronem, jestli by ho omluvili, že mu pořád není dobře.
„Nezdá se ti, že se s ním děje něco vážného, Rone?“ řekla Hermiona.
„Jo. Měli bychom zjistit, co se stalo a nějak mu pomoct,“ odpověděl Ron, „nemůžu se dívat, jak se trápí. Vždyť z toho zešílí.“ Nakonec šli oba kamarádi mlčky na kouzelné formule.
*
Harry byl mezitím v Komnatě nejvyšší potřeby. Seděl na pohodlném křesle a přemýšlel. Přemýšlel o všem. O Síriusovi a o tom jak mu chybí. O Voldemortovi a o tom, že ho musí zabít, pokud chce sám přežít. Přemýšlel o… Malfoyovi! Ano, o Dracu Malfoyovi. Dneska když se ve dveřích srazili, bylo to takové… jiné. Na okamžik uviděl za tou chladnou šedou zdí cit. Překvapení a potěšení. Nakonec to ale stejně vypustil z hlavy a řekl si, že půjde raději zpět do společenské místnosti. Bylo už pozdě večer a on procházel, pod neviditelným pláštěm, chodbami hradu. Nikterak se mu nechtělo zpátky, aby odpovídal na zvědavé a ustarané otázky svých přátel. Rozhodl se tedy, že se ještě projde a své zmatené myšlenky trochu usměrní. Bylo už pozdě, komu by chyběl?! Z ničeho nic ale zahlédl nějakou osobu, jak seděla opřená o studenou zeď s hlavou ve svých dlaních.
„Malfoyi?“ odtušil Harry.
„Kdo to je? Co chcete? Nechte mě na pokoji, kruci!“ odpověděl rozštěkaně Harrymu. Ten naprosto zapomněl, že má na sobě stále neviditelný plášť. Sundal si ho tedy a naklonil se k plačící osobě.
„Pottere?“ civěl na Harryho nevěřícně Malfoy.
„Co chceš? Jdeš se kouknout jak Draco Malfoy po večerech brečí, abys to mohl všude s nadšením vyprávět?“ pustil se do něj Draco. Harry nad tím chvíli uvažoval, že by proti němu mohl konečně obrátit jeho vlastní zbraně. Ale řekl si, že jednou bude jednat srdcem.
„Ne“ odpověděl bez okolků Harry. Draco na něj jenom nevěřícně zíral. Co se stalo s tím neuvěřitelně otravných a ubohým Potterem?
„Tak vypadni, Pottere. Nepotřebuji tě tady.“ Vzápětí si ale Draco uvědomil, jak strašně lže sám sobě a nyní i jemu. Potřebuje ho. Teďka v takové těžké chvíli ho potřebuje. Harry nečekal na další jízlivé odpovědi a odcházel pomalu pryč. Nasadil si svůj plášť, když najednou uslyšel Dracův hlas. Vůbec nezněl tak chladně a pohrdavě. Ale naléhavě.
„Počkej. Nechoď…“ Harry se pomalu otočil a nevěřil svým uším. Malfoy ho prosí, aby tady zůstal. No to je gól! Jelikož ale byl pod neviditelným pláštěm, mohl k němu jít, nebo naopak odejít, aniž by si toho Draco všiml. Chvíli zvažoval, jestli nebude užitečnější jít spát, ale byl zvědavý. Nechal si svůj plášť a posadil se vedle něho. ‚Jak asi Malfoy zareaguje?‘ Pomyslil si.
„Harry? Harry!“ naléhal Draco, „no to jsem si mohl myslet! Jednou ho člověk slušně požádá o pomoc a zpět se mu vrátí jenom posměch… hrdina“ mumlal si pro sebe Draco.
„Slyšíš snad, že bych se ti vysmíval?“ odtušil Harry a sundal svůj plášť. Draco sklopil oči. Bylo to trapné. Je přece MALFOY! Nemůže prosit svého největšího nepřítele o pomoc! Jenže Harry si vzal Dracovu ruku do té své. Tak přátelsky a chápavě. V tu chvíli mu došlo, že se něco změnilo. Že jeho nenávist k Potterovi se změnila. Už dlouho předtím se změnila…Už dlouho ubírala na intenzitě… Harry a Draco si povídali celou noc. Tak uvolněně a bez ohledu na předchozích 6 let urážek a soubojů. Nakonec šli před svítáním zpět do svých kolejí. Možná, že ještě stihnou chvilku spánku.
*
Druhý den ráno se Ron vzbudil, šel se do koupelny oholit a pak počkat na Harryho ve společenské místnosti. Zanedlouho přišla i Hermiona. Harrymu to trvalo nezvykle dlouho.
„Celou noc nebyl v posteli“ řekl Ron Hermioně s obavami v hlase. Hermiona na Rona upřela své čokoládové oči a přemýšlela.
„Myslím, že …“
„Co?“
„Myslím, že se Harry zamiloval.“ Ronův nevěřícný výraz odpovídal za všechno. „No co? Napadá tě něco lepšího?“
„Ne…“ Zapřemýšlel Ron. Hermiona už projížděla známé tváře dívek. Mezitím však přišel Harry.
„Nazdar, ospalče. Kdepak si strávil tuhle noc, co?“ šibalsky na něj mrknul Ron. Harry nevěděl co říct. Přemýšlel, jestli jim má říct, že na chodbě potkal uplakaného Malfoye. Ale nakonec ze sebe vysoukal větu:
„No,… já jsem… chtěl jsem… chtěl jsem být sám. Ježíši, Rone, jsi snad moje matka, nebo co?“ podrážděně podržel dveře z Nebelvírské společenské místnosti. Znova ho zasáhla ta vlna emocí. Nechtěl si svou jízlivost vylévat na kamarádech. Chtěl být sám. Bohužel, jeho proseb nebylo vyslyšeno.
„Harry, počkej. Sakra Harry! My jsme tvoji přátelé, kteří budou vždycky s tebou, protože tě mají rádi, rozumíš? Nám se můžeš svěřit, co tě trápí!“ křičela na něj Hermiona cestou do Velké síně na snídani. Už nyní toho litovala. Dopředu věděla, že Harry stejně půjde pryč. A taky že šel. Už třetí den nesnídal a teď se rozhodl, že nemá ani cenu chodit do Velké síně.
„Tak si teda jdi! Jdi,… uteč a klidně se nevracej, co nám je po tom, že jo!“ Hlas ji přeskakoval zoufalstvím. Bez efektu.
Harry se procházel školními pozemky. I když byl prosinec a mrzlo, až praštilo, tak se Harry usadil u jezera a přemýšlel. Přemýšlel o tom, že musí zabít Voldemorta sám. Nemůže do takového nebezpečí přivést své přátele. Nikdo mu stejně nepomůže. Ne proti němu. Nemá nikoho. Hermiona s Ronem po škole odejdou a on bude sám. Naprosto sám… vždycky a ve všem… je prokletý.
Nevnímal chlad, který ho svízel, přestože měl pouze svůj hábit. Aniž by si to uvědomoval, tak proseděl u jezera čtyři hodiny a jeho tělo bylo promrzlé na kost. Nakonec usnul se slzami na tvářích.
*
Harry ležel na ošetřovně. Byl v bezvědomý, byl promrzlý. Kolem jeho postele stáli čtyři lidé. Hermiona s Ronem se strachem o jejich společného nejlepšího přítele. Hermiona plakala. Plakala, protože si vyčítala to, co včera řekla Harrymu. Brumbál, ředitel školy, se na ní podíval a jemně se usmál, jako vyříkal, že si nemá co vyčítat. A také tu byl Draco Malfoy. Ano, Malfoy. On ho totiž přinesl. Zachránil. Malfoy zachránil Pottera. Neuvěřitelné. A ještě více neuvěřitelné bylo, že u něj proseděl celé dny. On sám nechápal proč. Nevěděl, co ho u jeho dlouholetého nepřítele drží, prostě musel být s ním. Musel ho držet za ruku a čekat, až otevře své smaragdové oči a promluví svým krásným hlasem … ‚krásným?? No…vlastně krásným. Když nad tím tak přemýšlím, Potter je docela atraktivní… Co blbnu. Já jsem MALFOY!!! Musím pryč…’
Když doběhl do svého pokoje, celý zpocený a vyděšený, svalil se na postel a přemýšlel. Co se s ním děje? ‚Co si myslíš, že děláš Malfoyi? Kamarádit se s Potterem! Tss. Kam až jsi spadl?!‘
Draco stál pod horkou sprchou a tiše oddechoval, jak to bylo příjemné. Jak něžné kapky si hledaly cestičky po jeho těle a bubnovaly po jeho tvářích. Dokázal se uvolnit. Na okamžik zapomenout. Osušil se a šel si lehnout do své postele. Jakmile dolehl teplých přikrývek, všechno to na něj sesypalo. To, že jeho otec ho nutí stát se Smrtijedem, že se mu líbí Potter … Cože? Ne… Ne. Ano! Líbí se mu Potter, to ho tak děsí. Děsí ho jeho smaragdové oči, tak krásné. Jeho opálená snědá pokožka, pevná ramena a svaly z famfrpálu. Jeho rošťácky rozcuchané vlasy, ty něžné rty… ‚DOST! Chováš se jako puberťačka z Mrzimoru.‘ Vzápětí, po svém vnitřním boji, se nechal vlákat do zákoutí spánku.
*
Uplynuly dobré tři týdny, kdy Harry ležel na ošetřovně v bezvědomí a každý večer co večer ho utěšoval chlapec se stříbřitými, hedvábnými vlasy až po ramena. Draco Malfoy. Někdy se jen díval, někdy dlouze vyprávěl. Vždy u něj seděl a ani jednou jedinkrát nevynechal svoji noční návštěvu.
Jednoho večera se ale Draco opozdil. Přemístil se do svého sídla Malfoy Manor, aby mohl Harrymu donést tu nejkrásnější růži. Černou, stříbrnými vlákny proplétanou. Tak půvabnou jako byl on sám. Ale opozdil se. Když přiběhl celý udýchaný na ošetřovnu, ztuhl zděšením. Okolo Harryho postele bylo neskutečně lidí, plachých lidí. Brumbál, Snape, McGonagallová, školní sestra a nějací lékouzelníci. Jeho žaludek udělal několik kotrmelců. V jeho hlavě probíhalo tisíce myšlenek, ale jen jedna ho děsila: ‚Je mrtvý?!‘
„Ne, Harry!“ vyhrkl ještě dřív, než si stačil uvědomit následky. Ebenově černou růži upustil na zem a rozeběhl se k bledě vypadajícímu chlapci.
„Pane Malfoyi, co tu děláte? Strhávám Zmijozelu …“
„Severusi, prosím. Myslím, že v tuto chvíli není vhodné strhávat body.“ Přerušil profesora Snapea Brumbál.
„Pane profesore, co se stalo? Harry… Harry umřel?“ poslední větu řekl téměř neslyšně.
„Co vás napadá. Harryho stav se sice zhoršil, ale stále žije. Musíme však provést nějaké testy. Je prapodivné, co se mu stalo. Jistě to není způsobeno zápalem plic. Jestli chcete, zůstaňte tu,“ řekl Brumbál, „a mimochodem, jsem rád, pane Malfoyi, že jste s Harrym konečně našli tu správnou cestu“ dokončil se šibalským mrknutím a odešel. Vteřinku po tom odešli i ostatní lidé z ošetřovny. Draco si sedl na okraj Harryho postele a tiše začal: „Co mi to děláš, Harry? Proč mě tak trápíš? Kdybys tak věděl, jaký mám o tebe strach …“ dal Harrymu vůbec první, ale jen letmý polibek doprovázený slzou a chtěl odejít. Když se zvedal z postele a byl jen tak tak na dosah, něčí dlaň ho chytla za předloktí.
„Taky tě rád vidím, Malfoyi.“ Promluvil Harry ochraptěle. Samozřejmě ironie. Asi by mluvil jinak, kdyby věděl, co ho probudilo. Draco stál jako přibitý. Pozoroval ty neposedné vlasy, rty a smaragdové oči, ve kterých tak nebezpečně zablýsklo.
„Ehm… Harry… jak, jak se máš?“ pokusil se Draco navázat konverzaci. Nevěděl, jak se v takové situaci chovat.
„Jak myslíš?“ odsekl Harry, „Jak by bylo tobě, Malfoyi?!“ a ušklíbl se. Přetočil se na bok a hledal něco k pití. Když nic nenašel, podíval se zpět do šedých, až stříbřitých očí svého společníka.
„Nemáš něco k pití, Malfoyi?“ jakmile ale viděl ten zklamaný výraz plný emocí, tak se zarazil. Takhle ho nikdy neviděl, takhle ho nezná.
„Co ti je?“ zeptá se nyní už umírněným tónem Draca. Ten se jenom se zklamáním a nenávistí na Harryho osočil a utekl pryč. Jak si jenom mohl myslet, že by s ním Harry chtěl byť jenom kamarádit. Jak jen mohl být tak hloupý, tak neuvěřitelně hloupý! Doběhl celý rozrušený do svého pokoje. Srdce mu tlouklo o sto šest, jeho ruce se mu klepaly a slzy mu, chtě nechtě, stékaly po tvářích. Bylo mu na nic. Proč si jen myslel, že by Harry svolil a konečně dal smysl jeho životu? Ach, jak jen byl hloupý.
Draco ještě hodnou chvíli svůj vztek nedovedl, i přes dokonalou výchovu svého otce, skrýt. Rozbíjel vše, co mu přišlo pod ruku, než vyčerpaně padl do postele a konečně se naplno rozplakal. Bylo mu tak mizerně. Jeho otec byl v Azkabanu. Jeho matka byla mrtvá. A Harry ho nechce. Neměl nikoho. Nechtělo se mu už ani žít.
*
Harry už nemohl usnout. Neměl sice Malfoye rád, ale mrzelo ho to, co udělal. Cítit se strašně … sobecky. Místo toho, aby mu poděkoval, že alespoň jednou se na něho přišel podívat, tak na něj byl nepříjemný. Utápějící se ve vlastních myšlenkách padl do spárů snů.
Kousek od Zapovězeného lesa stál Harry. Všude kolem byl chlad a zlo. Cítil to. Cítil, že nastal čas závěrečné bitvy. Pomalu se rozešel směrem k jezeru. Od úst mu vycházela pára. ‚Musí tu být mozkomoři,‘ pomyslel si. Najednou se kolem něho rozestupovali do kruhu postavy, zahaleny v černých habitech s kapucí. Smrtijedi. Slyšel jen jejich dech a volání několika málo lidí. Harry si byl jistý, že dnes to všechno skončí, ale měl nepříjemný pocit, který se mu rozléhal po celém těle. Najednou uslyšel znovu a znovu ty hlasy, nepatřící nikomu z přítomných. Ohlédl se a viděl jak mu Brumbál a Snape, s několika málo dalšími studenty, běží na pomoc. Bože, jak on nechtěl, aby sem běželi, aby se jim něco stalo. Byli jediní v jeho životě, kvůli kterým byl schopen ještě bojovat. Propadl strachu. Strachu, že je Pán Zla zabije. Kvůli němu. Z jeho myšlenek ho vytrhl pohled. Pohled dvou rudých hadích očí a vysoký smích. Lord Voldemort.
„Tak se znovu setkáváme, Harry“ a rozesmál se ještě více, „a doufám, že už naposledy“
„To já taky!“ štěkl jako odpověď Harry a viděl, že přibíhají i někteří členové Fénixova řádu. Teď nebo nikdy, řekl si v duchu Harry. Věděl, že teďka nastala ta pravá chvíle.
„Řekni mi, Harry, těšíš se?“ a znovu se Pán Zla rozesmál, „těšíš se na svou smrt?“
„A ty, Tome, ty se těšíš na hořké zklamání?“ odvětil Harry s úsměvem. Věděl, že své jméno nenávidí nejvíc na světě.
„Jak si opovažuješ mi tak říkat! Nemáš žádné právo. Jsi proti mně nic! Chtěl jsem ti udělat laskavost a trochu si popovídat, než zemřeš. Ale ukončíme to hned!“ křičel Voldemort. Všichni ztuhli. U toho jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nebylo na denním pořádku křičet. Než se Harry vzpamatoval, stačil zaslechnout tím odporně vysokým a chladným hlasem dvě nejzrádnější slova: „Avada Kedavra“ a viděl, jak hůlka míří na něho. V hlavě mu proběhl celý jeho život. Zklamal. Celé kouzelnické společenstvo v něj doufalo, a on zklamal. Zaslouží si zemřít. Zavřel oči a čekal náraz zeleného světlo. Nic. Místo toho ucítil horké tělo, které mu padalo přímo do náruče. Otevřel oči a viděl Draca Malfoye, mrtvého ve svém náručí. Draca Malfoye, který se za něho obětoval, aby mohl Harry žít.
„Nééé!“ křičel beznadějně a plný nezkrotných emocí Harry, i přes tak nepříjemný smích zla.
„Pane Pottere. Pottere!“ Harry se vzbudil celý zpocený.
„Draco…“ vydal ze sebe tichým hlasem. Byl to jenom sen? Ale bylo to tak reálné?
„Pane Pottere, Pottere! Byla to jen noční můra. Ale jsem ráda, že jste se vzbudil. Napijte se.“ Pečovala o něho školní sestra Poppy. Harry se napil a znovu se položil do peřin. Vlasy se mu lepily na zpocené spánky. ‚Ten sen byl tak živý. Procházel se po bradavických pozemcích, když tam najednou byly Smrtijedi. Vynořil se Voldemort a přiběhl Brumbál, Snape, Hermiona, Ron, Seamus, Dean, Lenka, Ginny a … a nevím! Sakra!‘
Harry si celou noc promítal svůj sen, ale pokaždé si nemohl vzpomenout, co bylo dál. Brzy bylo ráno a Harry vypadal zmateně. Zdravě, ale zmateně. S radostí ho pustili z ošetřovny a Harry teprve teď zjistil, že byl vytržen z normálního života téměř měsíc! ‚Bože, takového času,‘ napadlo ho.
*
„Harry, chtěli bychom se tě ještě na něco zeptat.“ Nadhodila téma opatrně Hermiona.
„Víš, Harry, říká se, že tu noc, co ses probudil, byl u tebe Draco Malfoy?“ Harry pouze kývl na souhlas a slova se chopil Ron.
„Hele, kámo, co jsi mu udělal? Od té doby je jak mrtvej.“ Řekl Ron s tázavým pohledem směrem k tmavovlasému mladíkovi.
„Prostě jsem ho vyhodil, neměl u mě co dělat!“ rozčiloval se Harry. Hermiona ho sjela káravým pohledem a zareagovala: „Podívej, Harry. Celou tu dobu, co jsi byl na ošetřovně za tebou den co den chodil…“
„.. jo a dokonce to byl on, kdo tě přinesl!“ dodal Ron. Harry se zastyděl. Byl tak unáhlený ve svém chování k Mal... k Dracovi. Byl to on, kdo na něho mluvil, co s ním byl, co věnoval mu svou pozornost. Byl to jeho hlas, který ho vyvedl z labyrintu spánku… A teď si vzpomněl.
„No jasně!“ vykřikl s nadšením a utíkal pryč. Jeho přátelé jen kroutili hlavou nad nečekanou reakcí.
‚Ten sen! Pak přece přiběhl Draco a zachránil mě.‘ Přemýšlel nad tím znovu a znovu, že si ani neuvědomil, že běžel směrem ke Zmijozelské společenské místnosti. Zastavil se před pokojem primuse a zvažoval co teď. Vždyť nezná heslo, a vlastně ani neví, co by dělal, kdyby uvnitř někdo nebyl….
„Pottere! Co tady děláš?“ překvapeně zíral Draco na Harryho. Před chvílí se rozhodl zajít na večeři, otevřel dveře a… Potter.
„No… já… hm… totiž…“
„Tak co je?“ Dorážel Draco stále naštvaný z minulé potyčky. Harry nevěděl, co říct. Vlastně se nechal ovládnout emocemi a dostal se, zase, do nějakého průšvihu.
„No… Pottere. Ztratil jsi řeč či co?! Jestli jo, tak MĚ s tím neobtěžuj!“ Ale Harry se nehodlal nechat urážet. Ucítil náhlou chuť dostat Malfoye. Mít ho jen a jen pro sebe. Řekl si, že musí poslechnout, alespoň pro jednou, své srdce. Začal se k Dracovi přibližovat.
„Co… Co to děláš? Nech mě. Rozumíš? Nepřibližuj se! Já ti nic neud… pchf“ nestačil dopovědět Draco. Byl umlčen Harryho vášnivým polibkem naplněným touhou.
‚Proboha, co to dělám? Líbám tady Malfoye… Já tady líbám Malfoye!!! Ó bože, to ne… ne! …. Tak ano…‘
Tuto povídku napsal/a: Speisy. Ještě jednou ti děkuji!,-)