A co bude dál?
A co bude dál? Když mladý Malfoy prchal se Snapeem přes školní pozemky Bradavic, honila se mu hlavou hlavně tato slova. Vždyť Brumbála měl zabít on, ne Snape. Co na to řekne Pán Zla? Určitě ho zabije, jak asi bolí kletba Avada Kedavra. Mohl se zeptat Pottera. Při této myšlence se ironicky ušklíbl.
Byl si tak jistý, že ho Pán Zla zabije a ani ho nenapadlo, že by mohl Voldemort použít i bolestivější možnosti.
Ani si nevšiml, že už vcházejí do Prasinek.
„Teď se přemístíme k Pánovi Zla“, informoval Malfoye Snape.
„A kam přesně? Když nebudu vědět kam . . .“, začal Malfoy, ale Snape ho přerušil.
„Přemístíš se se mnou, proto nemusíš vědět kam“, řekl.
Co teď? Měl strach, přeci jenom ho měl, i když si stále sliboval, že ho mít nebude. Poprvé v životě – a doufal že i naposled – zalitoval, že přistoupil na svůj neřešitelný úkol. Pokusil se tuto myšlenku rychle zahnat, ale Snape byl rychlejší.
„Když budeš mít strach, Pán Zla to pozná“, řekl Malfoyovi Snape. „Podej mi ruku a pojď blíž.“, vyzval ho.
Malfoy poslechl a přistoupil blíž. Najednou se oba odlepili od země a pocítili, jako by je někdo procpal zahradní hadicí. Za chvíli tyto pocity opadly a oni se ocitli v nějaké šeré místnosti. Okolo nich stálo asi dvacet postav v kápích. Jedna z nich okamžitě vystoupila z kruhu, vrhla se k Malfoyovi a vzlykala. Začala ho objímat. Narcisa Malfoyová. Další postava se vydala ke dvojici. Ta je však od sebe hrubě a neúprosně odtrhla.
„Vím, co se stalo“, zazněl chladný hlas, nevšímajíce se vzlykající Narcisy.
„Jak to, že jsi nesplnil úkol?“, pokračoval.
„Omlouvám se, Pane“, ozval se Malfoy hlasem plným strachu. „Už se to nebude opakovat.“
„To věřím“, řekl Voldemort a vytáhl hůlku.
„Nééé, prosím, to ne“, vykřikla Narcisa.
„Je nutné ho potrestat“, odstrčil jí Voldemort.
„Vždyť je to ještě dítě“, poznamenala uvzlykaným hlasem Narcisa.
„To ho neomlouvá. Udělal chybu a za tu musí platit“, řekl Voldemort.
„CRUCIO“, vykřikl.
Malfoyem projela tak ostrá bolest, že si jí spousta z nás nedokáže ani představit. Schoulil se na zemi, protože bolest stále neslábla. Přál si jen, aby to už přestalo. Připadalo mu, že tam leží už asi deset minut, když bolest začala povolovat.
„Snad to nebolelo“, ironicky se ušklíbnul Voldemort.
Snape chtěl něco říct, ale v Narcisiných vzlycích jeho slova naprosto zanikla.
„Můžeme začít“, pronesl Voldemort.
„Ne, prosím ne“, vzlykala dál Narcisa. Smrtijedi se rozestoupili a Malfoy si teprve teď mohl všimnout, jak místnost vypadá. Byli v místnosti, o které mu jeho matka nejednou vyprávěla. Byli na Ministerstvu Kouzel, na Odboru Záhad, v místnosti s obloukem.
„S čím začít?“, zeptal se nejistě Malfoy a vstal ze země.
„Ty nemáš rád překvapení?“, zeptal se Voldemort. Z jeho hlasu bylo poznat, že se dobře baví.
„Bellatrix, postarej se o Narcisu“, rozkázal.
Bellatrix mávla hůlkou a Narcisa zmizela.
„Vždycky jsem si říkal, co cítí ti lidé, kteří . . . “, Voldemort schválně nedokončil větu.
„Kteří co? Pane“, zeptal se znovu Malfoy. Už teď věděl, že mu nic neřekne.
„No tak, to je překvapení“, odpověděl mu.
I když to Malfoy netušil, někde v podvědomí doufal, že ten Potter zase bude šťourat nos do cizích záležitostí. Ale ten v tuhle chvíli oplakával Brumbálovu smrt se svými přáteli.
„Vezměte ho“, poručil Voldemort Červíčkovi a Lestrangeovi.
Kdyby Malfoy mohl, pokusil by se o útěk, ale jelikož se mu tak třásla kolena, nemohl se ani pohnout. Červíček a Lestrange ho vzali za ramena a postavili ho mezi jeviště zatažené závěsem, nad kterým byl kamenný oblouk a Voldemorta.
„Tohle se stane každému, kdo by snad chtěl rozzlobit slavného lorda Voldemorta, berte to jako ponaučení“, pronesl Voldemort, pak vytáhl hůlku a pomocí neverbálního zaklínadla vznesl Malfoye do vzduchu.
Tomu se ale honilo hlavou tolik věcí. . . Jak to asi bude pokračovat? Co pocítí, až dojde na to nejhorší?
V jeho tváři bylo vidět, že má hrozný strach. Pomalu se přibližoval ke kamennému oblouku. Cítil, jako by ho nějaká neviditelná síla táhla blíž a blíž. Už byl skoro nad obloukem, Voldemort sklonil svou hůlku a zvědavě pozoroval, co se bude dít dál.
Malfoy čekal, že spadne dolů, jenže se nic takového nestalo. Centimetr po centimetru, vteřinu po vteřině, pomalinku padal. . . Jako by ho držely dvě ruce, které si ho pomalu,pomalinku přisouvaly.
Co to proboha je? Pokud vím, tak takhle umřel ten Black, ale proč já … vždyť jsem toho moc neudělal …
Pravda, moc toho opravdu neudělal …
Ten Potter mě vždycky štval …
A Snape nadržoval …
Zajímavé myšlenky, ne?
Zmijozel je lepší než Nebelvír …
Dva plus dva jsou čtyři …
Dobře, to ještě zvládám …
Tímto se snažil stále si udržet svojí hlavu …
Ten hábit mi nesluší …
Myslím, že právě začal působit kamenný oblouk …
Zelený had, ten je ale ošklivý …
Modrá je hezčí než zelená …
Najednou se mu zastavilo srdce, nikdo z lidí stojících okolo nevěděl, co prožívá.
Spousta lidí by řekla, vždyť si to zasloužil …
Já osobně nechám na vás, aby jste si udělali obrázek.
Vaše Šárka Theira McKonfrštová z Tlustovous
Kurzívou jsou psány moje úvahy.
Tučně jsou psány Malfoyovi myšlenky když padá.
Ještě jednou díky, Šárko!